Nu co se dá dělat na Blog.cz

Co řeknete člověku, který už nemůže dál. Který skončil. Co řeknete osobě, která nežije, ale přežívá. Co řeknete člověk co se nesměje už z principu. Co povíte, člověku, který brečí, když se na vás dívá s úsměvem. Co má ten člověk dělat, když ví, že to nezvládne. On ví , že se sem nehodí. On ví, že je to s ním špatné, i přestože se má skvěle. On ví, že už nemůže. Co povíte člověku, jehož smyslem života se stalo nesmyslné prodlužování dne, protože se bojí zítřka. Co člověk udělá, kdyžje tak líný na změnu. Co má dělat, když je tak unavený, že nemůže spát. Já jsem tak hloupý. A nikdo mi to nikdy neodpustí, a jestli ano, stejně si to asi neodpustím ani já sám. Co mám dělat, když mě to takhle prostě už dál nebaví. Já ... já. ...já jdu.

Fakt už mě to nebaví. Dělám věco o kterých jsem myslel že už dělat nebudu. Všechno mě štvě a všichni mě serou. Nejvíc, ale seru sám sebe.

Samota smrdí.

Tvář vraha? Ne!

Tvář sebevraha: Možná!

Tvář ubožáka a hajzla? Ano!

Tak a je to tady. Za pár hodin plnoletost. No věřili byste tomu? Myslím, že to bude rok od založení nqaj a myslím, že se nic nezměnilo. Je to tak dobře? Nevím. Končím. Někdy příště

Trpí za to, že miluje.

Bude trpět za to, že bude milovat.

Nenávidím tě za to. Křídla co jsem od tebe dostal byla úžasná, jen jsi mě s nima nenaučila lítat. Já spad a zníčil je a tobě je to lhostejno. Nemůžu ti to říct. Jsem vzduchem. Vzduchem co ani neráčíš vdechnout. Jsem hloupá mlha, skvrna na tvém oku. Přehlížíš mě. Je to tak lepší, ale ublížilo mi to. Já chtěl lítat. Skočil jsem ti na to. Věřil jsem, že to jde. Křídla mohou mít ostatní a ne lidi jako já. Použiju část textu z písně Most přes minulost. " Neber mi sen a vrať mi zpátky ten pocit, že nejsem osamělá" Vrať mi ho prosím. Díky tobě jsem uvěřil, že to jde jinak. Bohužel jenom někomu, jsem ztracený případ a díky tobě jsem si toho ještě víc vědom. Myslím na tebe, i když mi ubližuješ. Ty o ničem nevíš, ale já se trápím a tobě je to prostě fuk. Další den končí. Další část mého já umírá. Nezastavíš to ani ty a ani já.

Jak jen jsem mohl být tak hloupý. Jak jen můžu být tak hloupý. Bože, jsem asi nejnaivnější člověk na světě. Nechte mi alespoň v tuto chvíli kdy to píšu prim. Já se nechápu. Proč mě mrzí věci, který nemůžu změnit. Já jsem tak hloupej. Nenávidím mé sny. Sny, které nelze uskutečnit. Pokud sen ještě nikdy nikomu neublížil, jsem první. Sny a představy, jediné co mám, jediné co mě drží nad voudou. Drželo. Naivka. Jsou věci, které se nikdy nestanou, nevím proč se tím trápím ikdyž to vím. Proč si přeju věci, které nejdou splnit. Za pár dní je mi osmnáct co jsem zatím zvládnul? Nic! cítím se jako zbytečný člověk. Žiju v představách o lepším já, o lásce. Jsem hloupý. Hloupě se domnívám, že mi mé anestetikum pomůže, dneska je to až moc silné. Zkouším co se dá. Věčný sen o štěstí s tebou ve skutek proměním. Jak jen jsem mohl být tak naivní? Kdy už s tím přestanu? Sen o dobru co bolí, není to ironické. Můj život je ironickej. Spíš ztracenej. Jsem lhář. Promiň mi opravdu jsem myslel, já věřil v to, že je to záchrana. Jsou lidé co nejdou zachránit. Můžeš jim na chvíli od všeho pomoc stejně se jim jejich problémy vrátí. Promiň. Prosím odpusť mi ty naivní představy. Našel jsi mě, abych se mohl zase ztratit. Ta ztráta bolí. Stejně ti za to ale děkuju, ta chvíle, kdy jsem tomu věřil byla úžasná a já opět mám o čem s nít a v klidu se trápit. Nezlob se. Cením si tvé pomoci. Vím, že jsi pro mě udělal opravdu hodně. Víc toho po tobě nemůžu chítí. Mě to tak štve. Promiň já jsem jen hlupák co pořád jenom sní. Sní a bojí se reality. Je moc krutá. Odpusť Já se hledám a stále nenacházím. Promiň...

Svěřit se, nesvěřit se? Ukázat, neukázat? Schovávat, neschovávat? Milovat, nemilovat? Odmilovat? Přestat! Nevyznám se v sobě. Miluju tebe, nebo miluju svou představu, kterou jsem si o tobě vytvořil? Miluju? Říci, neříci? Ubližuji si tím, že na tebe myslím. Proč to dělám? Je to láska? Je to závist? Odhalit, neodhalit? Měl bych, neměl bych? Už tolik dní, měsíců. Let? Myslím? Sním? Smím to takhle dělat? Zapírat, nezapírat? Smířit se, nesmířit se? Schovat se? Předstírat, nepřestírat? Zastavit! Pochopit se. Poznat se. Chybí mí má volnost, ten pocit, kdy nejsem osamělý. Romeo? Julie? Ten třetí! Nicka. Brečet, nebrečet? Trpět, netrpět? Hledat, nehledat? Láska, či představa lásky. Skutečnost, či sen? Láska či iluze? Odporná lidská sračka. Skončit, pokračovat? Vím, že ty mi pomůžeš. Jseš spása, či prokletí? Děkuji. Promiň mi to. Prosím odpusť. Já za to nemůžu. Zkoušel jsem to udělat jinak, už tolikrát. Nemůžu to zastavit. Pochopí, nepochopí? Odpustí, neodpustí? Přijme, nepříjme? Pomůže? ...

Promin mi to co jsem řekl. Promin mi, že nejsem takový, jakýho by jsi si zasloužila. Promin, že na tebe začínám být hrubý. Promiň že dělám a říkám co bych neměl a co se nehodí. Mám tě rád. Promin. Mrzí mě to všechno, aktuálně ten dnešek. Mrzí mě, že nechápeš proč se v určitých situacích chovám tak jak se chovám. Promin mi to zklamání co ti přináším. Promiň mi to kým jsem a kým se stávám. I know you go to be upset, cause I always be your little boy, but now... Snažím se nechovat tak špatně ale někdy mi to prostě nejde a když mám svůj špatný den ty za to nemůžeš ikdyž pro sebe na tebe svaluju vinu. Promiń že ti tak ubližuju. Promiň, že ti nedokážu pomoct. Promiň mi prosím mou hloupost a nevyzrálost. Prosím odpusť.

Co se to děje? Proč není nic tak jako dřív? Proč se moje nálady a názory mění jak na horský dráze? Jak to, že je mi skoro osmnáct a pořád nvm kdo jsem? Jasně mám svoje jméno, ale není v poustě příběhů zmiňováno jakési právé jméno? Jaké mám? V tuto chvíli nejspíš nqaj. Jen já vím z čeho vzniklo. Co bude zítra? Proč se mi mí blízcí musí pořád tak hádat? Jak to mám vydržet? Proč je mi v jednu chvíli do smíchu a v druhý do pláče? Proč musím být naštvaný na svoje rodiče, ikdyž je mám rád? Proč jsem jim to ještě nikdy neřekl? Proč píšu tyhle články? Anestetikum? Hergot jo!!! Proč nevypustím ohňostroj či nezapalím onu hvězdu? Proč nejsem sám sebou? Proč nevím kým, nebo čím jsem? Kým chci být? Co mě baví? Všechno a nic. Proč prostě nemůžu mít deset klonů, abych stihnul všechno co bych chtěl? Proč jsem si ještě nevyzkoušel opravdově žít? Nebo to je jen další filmová kravina? Proč nemám lásku? Proč nemám klid? Proč nemám spokojenost? Proč jsem nevděčný, protivný a sprostý? Proč vím jak to všechno změnit a přesto to neučiním? Proč furt hledám? Proč člověku utíká to co ho těší? Proč se zdá chvíle nekonečná když je mi zle? Proř nejsem součástí stáda? Proč jsem se chtěl vyčleňovat? Proč? Asi to tak musí být, ale já nechci.

Někdy veselý. Někdy smutný. Někdy ho zbožňuju, někdy nenávidím. Často ho nechápu a bloudím v jeho spletitých cestách. Mrzí mě tolik věcí ale jsem srab, lenoch a pokrytec a proto s nima nic nedělám. Nechápu to. Nechápu se. Někdy bych radostí děkoval za vše, jindy zase na to vše nadávám. Puberta????? Jděte někam to jsou normální velešílený názory a myšlenky, které mě doprovází už pěkně dlouho. Myslím, že si opravdu nevážím věcí, které mám. Napadá mě že si jich ani vážit neumím. Prosté díky v mé hlavě asi nestačí, ale já to jinak neumím.

Je mi líto tolika věcí, často se mi až chce brečet, nakonec ale zatnu zuby a už je ze mě pokrytec. Prosté omlouvám se, v mé hlavě asi nestačí, ale já ...

Hledám, bloudím, nacházím, ztrácím. Kdy to začalo a kdy to vše přestane? Nikdy, je to součást života? Těžko se mi vyjadřují mé pocity.

Co to je? Nevím, nikdy jsem ji neviděl. Mám ji někde v sobě. Stejně jako každý z nás. Je to něco co ukrývám, protože je lepší, když o tom mé okolí neví. Jsou to mé skryté myšlenky a názory. Můj ukrytý svět, kde jsem svým pánem. Je to osoba s kterou žiju někde jinde. Takový můj avatar. Je to společenská volnost a svoboda. Netrpí a nebojí se předsudků. Myslí si, říká, chová se a nosí přesně to co chce. Skrývá ji má "přetvářka!" Ale lze mou pravou tvář nazvat skutečnou přetvářkou? Není to pouze způsob, kterým lze přežít a nijak nevyčnívat? Pořádně se začlenit?

Děkuju za obě své tváře, ikdyž mě občas děsí každá z nich. Někdy si tolik přeji svou druhou tvář vystavit všem na obdiv a hlavně k údivu ostatních. Jindy se za ní stydím. Napadá mě, že je možná nejlepší nechat ji přesně tam kde má být. Tam někde uvnitř v mém těle.

nemám na o sílu. Je to tak težké. Proč se děje to co se děje. Proč žijeme tak rychle? Žijeme???? Není to sen. Nesnáším a miluji tajemství, protože za všechno špätný co se mi děje si můžu já sám. Tolik to nakecá. Ne to je dobrý mě k tomu kompu stačí sluchátka. Ne musím dostat bedínky. Ale vždyt hrje jen jedna bedínka. Počkej izolepa to spraví a já někdy koupím lepší kabel. Ha ha hraje mi jen jedna bedínka a fakt mě dnešek sral i bavil ale tak od 2 do ted sral. Ps: přeju hezky vysvedčení a žádný starosti a neřeště hlouposti tak jako já. Vždyt co je to láska k osobě kterou nikdy nemůžete mít? Co je to láska? Co jsem? Ubožák ...

Nenávidím sebe. Svou minulost, přítomnost a budoucnost, svou nerozhodnost, své cíle, myšlenky předsudky a názory. Moje nápady, výroky, svou osobu. Nenávidím své hloupé tělo, končetiny, hlavu svůj obličej. Je mi protivný bejt tím kým jsem. Nesnáším se. Nesnáším se. Nesnáším se. Nenávidím sebe. Proč já? Proč? ... Mám tak hloupý prupovídky. Život stojí za hovno. Nesnáším svou nevděčnost, namyšlenost, naivitu, nešikovnost. Nenávidím sebe jako kamaráda i jako syna a bratra. Nenávidím svou víru v naději, své city a emoce, svou lásku, moje slzy a jizvy. Nenávidím svou slabost, smutek, drzost, hloupost, mé mínění, mé řeči. svou protivnost, nadřazenost svou jinakost. SEBE!!!!!